Yorská smetánka nemá co na práci, a tak někollik gentlemanů založí jistou společnost, která se zabývá magií, samozřejmě teoretickou. Každé dítě ví, že za dob Krále Havrana se magie uplatňovala i v praxi, ale zlaté časy už zmizely v nenávratnu.
Pan Segundus vystoupí s otázkou, kam se vlastně anglická magie poděla, načež ostatní gentlemani znejistí – dosud po nich nikdo nežádal, aby provozovali skutečnou magii.
Na(ne)štěstí se na scéně objevuje nepříliš zdvořilý a společenský pan Norrell, který všem skeptikům onoho spolku pod určitou podmínkou nabídne ukázku právě takového druhu magie. Netrvá dlouho a pan Norrell je známý jako jediný anglický mág, třebaže poněkud mrzoutský. Proto všechny velmi překvapí, když pan Norrell přijme žáka – nadaného a obdivovaného Jonathana Strange.
O to je zajímavější, že se oba mágové neshodnou snad v jediném názoru, a brzy se každý vydá svou vlastní cestou. Vzrůstající žárlivost začíná krom zcela obyčejných rozepří vyvolávat i ošklivé podrazy…
Susanna Clarková psala Jonathana Strange & pana Norrella deset let, což je sice dlouho, ale výsledek nepochybně stojí za to: vynechala klišé jako jsou zelená šupinatá oslizlá neidentifikovatelná stvoření a s archaickou grácií je nahradila znepokojivou lidskou povahou. Zapomeňte na dokonalé elfí šviháky, kteří se vyrojili jako komáři po vlně úspěchu Pána prstenů – ti původní mýtičtí jsou mazaní, nevyzpytatelní a každou úmluvu dokáží překroutit. V přes sedm set stránkové knize nenarazíte ani na obvyklá omezení ohledně kouzelných schopností (za všechna stačí uvést jedinou slátaninu, Eragona). Pánové Norrell a Strange se totiž potýkají s nedostatkem knih coby zdrojem studijního materiálu; tudíž ti čtenáři, kteří čekali velkolepé bitvy, světelné efekty a spoustu krve, by mohli být zklamáni. Ale právě tyhle komplikace „všedního“ života z Jonathana Strange & pana Norrella dělají tak příjemnou knihu, kde jsou fantastické prvky spíš jen jakési zpestření než námět sám, jak jsme možná u velké části „klasické fantasy“ zvyklí.