Vysočina je místo, kde se už desítky, ne-li stovky let drží lidé se zvláštní schopnostmi, aby zachovali čistou krev svého rodu. Těmto schopnostem se říká dary. Každý rod vládne jiným darem, které se dají ovládat pouhým pohledem, pohybem ruky nebo tichým slůvkem. Díky daru dokáží čistí „Horňáci“ způsobovat věci, o jakých se obyvatelům Nížin ani nezdá. Rodiny se každý den bojí, aby na ně jejich soused nezaútočil, a takoví se skutečně najdou, protože Vysočané jsou od přírody bojovní a navíc se udržováním nezředěnosti daru a krve občas stává, že se leckdo z nich pomate na mysli a používá svůj dar pro zábavu, což ovšem ve skutečnosti moc zábavné není, vezmeme-li v úvahu, že onen dotyčný má dar, který dovede pokroutit tělo…
V rodině Casprových, která vládne darem ničení, se mladý Orrec zděšený svou strašlivou, nezkrotitelnou schopností rozhodne dobrovolně oslepnout, aby nemohl nic zničit, zatímco Orrekův otec se musí věnovat vyřizování vztahů se svým novým sousedem, brantorem Oggem, který má dar zmaru a nebylo by radno si jej znepřátelit.
Ursula le Guinová se po delší odmlce ozvala, a že je co slyšet.
Dary v sobě nesou úžasnou myšlenku. Jsou vyprávěny tím Le Guininým zvláštním stylem, kde je přímé řeči minimum, a i přes větší časové skoky dokáží vtáhnout do děje a nechat vás vcítit se do hlavního hrdiny. Čtenář si díky úžasně výstižným popisům ani nemusí uvědomit, že přes polovinu stránek má pásku přes oči. Jemné náznaky občas ani nedají odhalit nálady postav, které jsou tajemné a strohé až do konce. Právě ta strohost je myslím důvod, proč o to víc dojímají ty „smrtelně vážné scénky“. Zajímavé je zamyslet je nad tím, jak dobře píše Le Guinová v první osobě a mužském rodu zároveň – myslím, že věrohodně to vyzní dost na to, aby to spolkl úplně kdokoliv.
